Můj život s STW
Svého stejšnka mám něco přes dva roky, ale za tu dobu už jsem nasbíral velké množství zkušeností. Stalo se mi třeba jednou v zimě, že nám praskla poloosa, a teď co s tím. Station zůstal stát pod mírným kopečkem a my ho museli dotáhnout do garáže. Jenomže k dispozici byla jenom stopětka škodovka. Myslíte si, že mohla přes 1,5 tuny těžkou obludu utáhnout? Samozřejmě s ní ani nehla, jenom jsme málem udělali spojku. A tak jsme nakonec museli zavolat kamarádovi a STW putoval do garáže v závěsu za Avií. Jiná podobná příhoda se stala, když se nám povedlo zadřít motor u dalšího (viz fotogalerie) STW, kterého si koupil náš kamarád Vopice (a taky od Firestartera). Pak nastala paradoxní situace, když jeden stejšn táhnul na laně dalšího. A co čert nechtěl, lano jsme přetrhli. A zrovna uprostřed velmi frekventované světelné křižovatky v Újezdě nad Lesy. Nemohl jsem si pomoct, ale když jsem viděl bezmocně stát STW uprostřed troubících a blikajících aut, dostal jsem záchvat smíchu a nemohl jsem se pohnout. Z toho všeho plyne, že na tahání stationu je ideální Tatra a ocelová tyč.
Další veselá historka se udála, když jsem musel s Pusinkou na technickou. Přijížděl jsem k té nebezpečné budově a viděl, jak z ní právě vyjíždí kolega se starou Octavií, což mi pozvedlo sebevědomí. Pan technik uvnitř byl velice příjemný a station prošel na výbornou (tedy až na běžné závady - únik oleje, koroze rámu a karosérie, vůle v řízení a dokonce jim vadila i prosezená sedadla!). Pak z pána vypadlo, že sám je fanda veteránů, i když motocyklových. Ale srandě nebyl konec. Hned za mnou přisvištěl na linku německý krasavec - BMW840CSi, takové to placaté kupé s mrkacíma očima. Za volantem diskofil v Niku, všude zlato, tuc-tuc hudba na plný pecky. První co bylo, že dostal emisní sondu do výfuku. A bác ho - oxydové hodnoty, které nemají překročit hranici 6, měl 17! Verdikt - zničený katalyzátor, emise nedostal. A když se začal rozčilovat, že "Támhleta herka prošla, a já ne?!", dostal návdavkem, že ta herka je naprosto v pořádku, a že on by technickou stejně nedostal, protože má úplně sjeté zadní gumy (a skutečně, až na dráty). Nu, někdy nestačí mít auto novější o nějakých 35-40 let, ale musí se o něj člověk taky umět starat.

Malá galerie Pusinky
Jedna z nejdelších cest v kuse, kterou jsme já a moje auto absolvovali, byla jízda na Albeř, což je jižně od Jindřichova Hradce, tedy asi 250km od Prahy. Moje škola tam měla sportovní soustředění, ale jelikož jsem už nebyl jejím členem (protože mě měsíc předtím vyhodili, hadi), nemohl jsem cestovati oficiální školní Karosou. Naložil jsem tedy kamaráda/druhého řidiče/palubního mechanika v jedné osobě, sud Staropameňácké desítky, polštář a peřinu (standardní výbava mojeho STW) a vyrazili jsme. Vzhledem k našim orientačním schopnostem a hlavně ke světově proslulému českému systému dopravního značení jsme ujeli asi 300km a na místě jsme kempbyli až druhý den. Po cestě nás jednou stavěli chlupáči, a my - nepřipoutaní a jedoucí v popelnici - jsme nestačili zírat, když se placatá hlava koukla do OTP, pak na značky, zasalutovala a nechala nás projet. Nu, oddechli jsme si. Na Albeři jsme se samozřejmě strašně vožrali, napytloval jsem do sebe hezkých pár kousků a byl jsem skutečně rád, že jsem staťyjón, zaparkovaný na okraji lesa, vůbec našel. Když už jsme byli takhle hluboko na jihu, řekli jsme si, že bychom se mohli mrknout do Reichu. Bohužel nás vzhledem k velice nedůvěryhodnému vzhledu vozidla i posádky nechtěli pustit přes hranice. Cestou zpátky do Prahy se nám rozpojil výfuk, takže jsme si tu chvilku, než jsme našli vhodné místo k opravě, připadali jak v HotRodu. Ale opět musím pochválit - to byla jediná závada za celou cestu. Zpátky jsme Pusinku drtili 120, takže jsme byli doma asi za 3 hodiny.
Celkově největší sranda na těchle autech je, když se musejí startovat klikou na veřejných místech. Svojeho miláčka jsem koupil se skoro mrtvou baterkou, takže se mi to stávalo docela často, v zimě pořád. Napřed jsem si připadal blbě, ale potom, hlavně v létě, když chytne na jedno otočení, jsem ho semtam startoval na kliku schválně. Nejlepší to je u benzínek a před hospodami, kde nikdo nevěří vlastním očím. Je ale pravda, že to není tak docela bez rizika. Jednou, když jsem zase takhle blbnul u pumpy, mi dala klika pěkně přes držku a pak jsem dlouho startoval jenom klíčkama...
Hrozná situace nastala, když jsem se rozhodl udělat něco s orezlýma chromovýma poklicema. No jo, ale co? Napadlo mě je obrousit a přestříkat. Udělal jsem to tedy se třemi, ale pak mi přišla pod ruku poslední a koukám, koukám - nevypadá zas tak špatně. Vzal jsem tedy Silichrom a pokusil se jí vyleštit. Výsledek mě víc než překvapil. Poklice byla jak nová! Jenomže co teď s ní? Měl jsem tři nastříkané a jednu chromovou, kterou mi samozřejmě bylo líto ničit sprejem. Zajel jsem tedy k Firestarterovi, ať mi nakulí nějakou špatnou. Dal mi vybrat z asi šesti zašlých a tak jsem si ji přivezl domů. Umyl jsem jí a najednou koukám, koukám - nevypadá zas tak špatně! Vzal jsem tedy podruhé Silichrom a pokusil se jí rozleštit. Opět se stejným výsledkem. Hrůza! Volal jsem tedy zpátky svému vrchnímu dodavateli dílů, ať mi přinese do hospody nějakou úplně mrtvou. Když mi ji dotáhl, už jsem nepochyboval, že by šla vyleštit. Byla úplně hnusná, zrezlá a navíc nastříkaná na zeleno, prostě odpor. Konečně jsem ale byl šťastný!
A mám tu další zajímavou veselou historku z natáčení... Byl jsem nedávno tankovat u benzínky (s Fiatem mojí matky) a co tam nevidím - u stojanu stálo prastaré auto Praga. Dal jsem se do řeči s majitelem, příjemným starým pánem a dozvěděl se zajímavé věci: auto, jehož byl druhým(!) majitelem, je z roku 1930, motor má objem 1.8l, šestiválec a výkon 30 koní! Řekl jsem mu, že mám taky veterána (jako teda Station) a když jsem se zmínil, že mám doma tovární fotky z Pragy a jestli je nechce, mohl se děda rozplynout. Nastartoval tedy (Praga chytila na půl otočení klikou) a jel za mnou k mému nedalekému domovu. Nutno dodat, že jsem jel před ním 50kou a stál jsem na brzdách, kdežto on to zřejmě docela honil. U nás jsem mu dal tu sbírku fotek a ukázal mu svojeho drahouška. A co on na to? Že prej tohle není veterán (45 let) a že kdybych sehnal nějaký peníze, že bych určitě sehnal lepší auto!!! To jsem se dočkal vděku. Auto jsem si vyfotil a tady je...

V neděli po srazu v Havlíčkově Brodě mi volal Míla Hakr, že někde objevil vrak sanitky 1202 a ať se s ním jedu na ní kouknout. Přijel jsem tedy k němu a vydali jsme se do osady Károv, kousíček nad Zbraslaví. Skutečně tam v jedné zahradě stál stejšn v povědomé saniťácké barvě a už z dálky bylo vidět, že to je ruina. Přišel nám k vrátkům otevřít majitel, dědek asi okolo 65 let a my se jali vozidlo prohlížeti. Bylo shnilé jako rajče, podlaha totálka, zlomená za prvním žebrem, blatníky hotové a vůbec to byla hajtra, nicméně to skutečně byla bývalá sanitka. V palubní desce byla ještě díra po vysílačce, ve stropě otvory, kudy vedla anténa a maják a u zadního okénka poutka na kapačku. Celá zadní část byla zaplněná krámy z nějakého žigula a tak se nám tam nechtělo hrabat. Motor sice vypadal, že by jel, ale většina hadic byla zaslepená KLACKAMA z místních stromů a stejně - kdyby se motor rozjel, kastle by se přetrhla. Auto jsem si jel prohlédnout s nadějí, že snad možná bych mohl sehnat svítící sanitní znak, ale bohužel, pan majitel ani nevěděl, že to byla sanitka (řekli jsme mu to až my) a tak požadovaný díl neměl. Auto nemělo ani značky a tak se Míla zeptal, jestli se ho dědek nechce zbavit za odtah. To jsme ale dopadli! Chlap vytřeštil oči a začal na nás, že nám ho nechá za 4000,- !! Že prý značky má (někde v garáži) a že auto není odhlášené. Na náš dotaz, jestli má teda zaplacenou pojistku, jsme dostali samozřejmě negativní odpoveď. A že prý, když stejšna nikdo nebude chtít, že prodá aspoň papíry za 2000,-! Už mu asi nedošlo, že k oživení papírů bez zaplaceného ručení se musí toto doplatit včetně penále za kdovíkolik let. A chtěl bych vidět člověka, který si koupí papíry na stejšna za 25 000!!!
Odjížděli jsme odtamtud a kroutili hlavami. Někteří lidé si prostě nedají říct.
Letos jsem byl na Orlíku, jako ostatně každý rok. Samozřejmě stejšnem. V obci Přední Chlum, těsně nad hrází orlické přehrady, je na jedné louce vrak stejšna a oktávky, o kterých jsem věděl už dříve. Šli jsme se na ně s Firestarterem podívat, a když jsme kolem nich oblejzali asi 5 minut, vylezl z domku majitel. Je to starý pán, asi tak 75 let. Na sobě měl tepláky, bundu od montérek, čepici jak Lenin , holínky a za sebou vedl kozu. Dali jsme se s ním do řeči o těch vracích a po chvilce vyplynulo, že oktávka (je to kombík) je ještě pojízdná. Nevěřili byste tomu, na pohled vypadá fakt strašně, rozpadlá a zarostlá trávou, ale děda říkal, že s ní jezdí pro vodu a s kozou do vedlejší vesnice. Prý už jí má asi deset let a do dneška není přihlášená na něj a nemá od ní ani papíry. Měl na celou situaci kuriózní názor:
"Když mě chytnou policajti, tak co si na mě asi vemou? Prachy ze mě nedostanou, řidičák ať si klidně vezmou, techničák nemam a když mi seberou to auto, tak za kozlem do vedlejší vesnice dojdem pěšky!" :o)

Pantáta měl sice docela zajímavý postoj k životním problémům, nicméně z něj vypadlo, že má kompletní nové plechy na STW. Začalo mě to zajímat o týden později, když jsem svojemu vozidlu naboural při couvání levý zadní blatník. Potřeboval vyměnit, protože byl jak papír. Zajeli jsme tedy opět za panem Troníčkem do Předního Chlumu, abychom od něj požadovaný díl zakoupili. Bohužel nás tentokrát zklamal. Blatník sice měl (sice bez bočních okének, což bychom ale uvítali - o práci míň), ale řekl nám, že si to vezmem buď všechno, nebo nic. Že kdyby nám prodal jenom blatník, pak by se mu špatně prodávaly ostatní plechy, když by byla sada nekompletní. Na otázku, co považuje za kompletní sadu se nám dostalo odpovědi, že má: přední blatníky, 4 podběhy, zadní blatníky a možná dveře. To všechno má na půdě, kam zatéká, už přes 15 let a není to ani v základovce. Nemá ale střechu, podlahy, prahy, podnárazník apod. Tomu říkám kompletní sada!
23. listopadu jsme se rozhodli se spolužáky udělat menší pařbu na statku kousek za Pískem. Byl jsem vybrán jako ten, kdo nás tam dopraví. Nikdo ovšem netušil, že to, co nás tam doveze, bude můj stejšn. Když jsem večer přijel na místo srazu, vzbudil jsem u třech již čekajících notoriků velké veselí. Naložili jsme se a jeli. Velmi zajímavé byly postupné proměny reakcí na skutečnost, že se vezem právě ve stejšnu. Ze začátku převládaly názory jako: "to je ale amerika!", nebo "tady se cejtim fakt bezpečně, všude samý robustní plechy!", postupem času, asi tak po 50 kilometrech už to bylo "tady hrozně vibruje podlaha" a "to je kravál" a ke konci už byly slyšet pouze "ta cesta už je hrozně dlouhá", "chtělo by to rychlejší auto" a "sakra, už je mi fakt zima!". Nevděčníci! Je ale pravda, že nakonec ho chtěli všichni půjčit a někteří ho dokonce i pochválili!
 No, mezitím přešla zima a ti samí lidé si usmysleli, že se chtějí zůčastnit cyklistického závodu v Úvalech. A samozřejmě že je tam musel někdo dopravit. Namontoval jsem tedy na stejšna zahrádku, tři nosiče na kola a vyrazil. Hned v první zatáčce jsem s Pusinkou dostal hodiny. Když jsem přijel k pumpě, zjistil jsem také příčinu - v jednom zadním kole bylo půl atmosféry! Tak nám to pěkně začalo.
S cyklisty jsem se setkal na místě určeného srazu a kola jsme bezproblémově namontovali na střechu a jedno ještě dozadu do kufru. Každé z kol bylo asi tak 5x dražší než celý STW a tak se o ně majitelé celou cestu patřičně báli. Po celou dobu jízdy, kdy nás předjížděla ostatní auta zprava i zleva, jsme byli středem pozornosti. Všichni se nám chechtali, někteří na nás dokonce blikali a já se vůbec nedivím, protože stejšn se sedlým zadkem, ve kterém jede pět lidí a na střeše tři kola (celková výška vozidla byla přes tři metry!) musí nutně budit pozdvižení. A nejlepší bylo, když jsme dojeli do Úval. Městečko bylo plné lidí a aut, ale jakých aut! Samý Chrysler, Mercedes, Transit, VW Tranporter apod., všechna polepená firemními reklamami Scott, Author, Olpran, Rock Machine a tak dále, a najednou se mezi nimi objevila otřískaná prehistorická příšera s klubovým nápisem "Nomads" na předku! No - abych to zkrátil, vzbudili jsme zaslouženou pozornost.
A TADY jsou z akce tři fotky...
Při jízdě z Úval se začala projevovat nová závada. Bylo jí chrastění, nebo spíše šustění někde na kardanovém hřídeli. Během týdne se stav zhoršoval, šustění se změnilo v klepání a nakonec, když jsem projížděl pražským Břevnovem, se ozvala rána a v oblasti kardanu to začalo silně mlátit. Našel jsem tedy místo k odstavení a domů jsem dojel autobusem. K Pusince jsem se vrátil za tři dny s Firestarterem. Myslel jsem si napřed, že se rozpadlo střední spojovací ložisko a že kardan mlátí o centrální rouru. Firestarter se s autem projel a usoudil, že by to spíš mohla být převodovka, ve které se vylámaly zuby. Zdálo se to logické, rány se ozývaly z oblasti převodovky a auto při nich cukalo. Tak jsem si dojel pro převodovku z Lomnického vraku, vrátil se k Pusince a začal ji na místě vyměňovat. Tady musím napsat, kde vlastně stejšn stál. Jediné místo, kde jsem ho mohl nechat, byl plac před vchodem do Břevnovského kláštera, národní kulturní památky, což je samozřejmě stavba velice hustě navštěvovaná. Můj otlučený STW před budovou stál tři dny a po tu dobu usilovně strašil jeptišky, které se určitě modlily, aby už ten krám zmizel :o) No a na tomhle plácku jsem měnil převodovku.

Když jsem byl zrovna v nejlepším a obě převodové skříně jsem měl vedle auta, ještě ke všemu přijel autobus s japonskými turisty, kteří si nás samozřejmě začali horlivě fotit.

Prácička mi trvala asi tři hodiny, nicméně úspěšně jsem ji zvládl. Jakmile jsem se pak rozjel, že auto vyzkouším, samozřejmě jsem ihned poznal, že závada byla jinde a že jsem celou práci dělal zbytečně. Rány se ozývaly dál.

Dalším horkým favoritem byl diferenciál, protože i když se zvuky ozývaly zepředu a diferák je vzadu, centrální roura rámu funguje jako zvukovod a přenáší rázy dopředu. Vyměnit diferenciál na místě bylo ale nemožné, vzhledem k tomu, že se při tom musí sundat celá zádní náprava. Nezbývalo nic jiného, než auto dotáhnout do servisní základny v Dobřichovicích. Vyslal jsem tedy po internetu tísňovou zprávu, na kterou bleskově zareagoval Míla Hakr a nabídl se, že Pusinku ještě ten den odtáhne. Nuže stalo se a ve smluvený čas byl na místě, i se svojí novou Oktávií 1.8T 20V a speciální tyčí na tahání stejšnů. Zapřáhli jsme a jeli.
Do Dobřichovic je to nějakých 30km, ovšem přes hustou dopravu v Praze. I tak jsme tam byli neuvěřitelně rychle, a to z jednoduché příčiny - Míla jel s tunu a půl těžkým, stejšnem na tyči stokilometrovou rychlostí, a ještě předjížděl! Když jsem na něj potom blikal, ať zastaví, protože stejšn na vyjetých kolejích ve 100km nešel řídit (a já se v něm málem po.. strachy), jenom se na mě zazubil a řekl, že chtěl akorát zkusit, kolik to jede! Nicméně dojeli jsme, a závěr byl následující: Míla mi ukázal údaj z palubního počítače svojeho auta, kde byla průměrná spotřeba za cestu. Její hodnota byla 7,5 litru!!! Míla to okomentoval slovy:

"Kdybys jel s tim stejšnem na vlastní motor, tak za a) nejedeš tak rychle, a za b) by ti to sežralo o 5 litrů víc!"

Co k tomu dodat...

Nakonec to celé dopadlo vcelku dobře. Vyměnili jsme s Firestarterem diferenciál, stav zubů na talířovém kole byl skutečně tristní - asi třetina jich byla v pořádku, zbytek od 0 do 30 procent ozubení. Spolu s diferákem šlo i zadní listové pero, které bylo proležené a dokonce i probroušené a nakonec jsem vrátil i původní převodovku. STW je opět v provozu.
Je 7. listopadu 2002. Situace všech tří aut je následující: Pusinka stojí u mě před domem a je pojízdná. Hrášek stojí už 4 měsíce v Dobřichovicích na nádraží, nemá baterku a čeká na rekonstrukci (více jinde na tomto webu), Somrák je rozebraný v garáži a zvolna se připravuje na lak (podrobnosti v sekci Somrák). Ale tohle je Pusinčina oblast. Takže Pusinka...
Minulou zimu bylo jasné, že modrý STW nemůže zůstat venku. Chystal jsem se na vojnu a do chudáčka teče, takže by zimu nemusela přežít. Velmi se mi proto hodila další pařbička se spoužáky na známém statku u Písku. Majitel nemovitosti mi umožnil auto přes zimu ustájit ve stodole. Stalo se tak tedy, vypustil jsem vodu, vyndal baterku a sundal značky (na kterých pak zimu přečkal Hrášek) a odjel sloužit vlasti.
...
Po čtyřech měsících jsem se pro svého železného oře vrátil. Nutno přiznat, že za tu dobu jsem si tak odvykl, že mě napadla hříšná myšlenka se všech stejšnů jednou provždy zbavit a už jsem i hodil na internet inzerát, že je daruji (promiňte, Sru a Medvěde). Jenomže co se nestalo.. když jsem se dostavil do stodoly a zjistil, že Pusinka tam stále trpělivě stojí a čeká a poté, co chytla na pár otočení klikou, dovezla mě domů a za celou cestu žádný problém, mi bylo jasné, že si jí prostě musím nechat.

V létě jsem s ní vyjel jen párkrát, opět jsem v ní spal na Orlíku a pak jsem si musel odkroutit zbytek vojny. Takže opět 3 měsíce stála před barákem na parkovišti a čekala, jestli si jí ještě všimnu. Všiml, i když jsem opět byl mezitím v pokušení jí pustit do světa. No, ale jednat jsem musel. Protože mezitím přišel listopad, venku se ochladilo a teploměr ukazoval 8 pod nulou. Konečně jsem se dostal k tomu, nalít do chladiče Fridex. Jenomže ouha, chladič už byl hluboce zamrzlý, stejně tak jako hadice a vodní čerpadlo. Myslím že i v motoru musel být pořádný kus ledu. No, zkrátím to - celé dopoledne jsem na motor lil každou půl hodinu kbelík horké vody, celkem asi 60 litrů. Ale pomohlo to! Povedlo se mi ho rozmrazit. Protože baterka byla úplně K. O., natočil jsem motor klikou a skutečně jel. Výhra, motor je skutečně zázračný a Pusinka je prostě věrné auto. Od té doby už jí 5 dní proháním kolem Prahy.
...
Situace se ale vyvíjí dál. Uplynuly další 3 měsíce a při jedné jízdě se OPĚT rozsypal diferenciál. Ulomil se jeden zub, vyletěl z ozubení, prorazil spodní plechové víko a tím pádem vytekl všechen olej. Diferák jsem málem zadřel. Po provizorní opravě jsme s Alvou, Firestarterem a Mílou Hakrem rozhodovali, co dělat s autem dál. Při představě opětovné výměně diferenciálu (na kterém jsem nenajel ani 4000 kilometrů) mi běhal mráz po zádech, navíc jsem jiný diferák ani neměl. Ale i tak: byl jsem pro to, celé auto už jednou provždy zrušit a místo něj koupit jiné, zachovalé a v perfektním stavu. Firestarter i Alva mě v tom podpořili. Míla byl proti a argumentoval, že je lepší stávající vozidlo zrekonstruovat a že za ty peníze, co koupím jíné, bych tohle znovu postavil. Já si to ale nemyslím. Pusinka už je opravdu téměř vrak. Je dobrá po mechanické stránce - motor, převodovka, řízení a brzdy (tedy vlastně rám mimo diferenciálu), nicméně karosérie je naprosto šrot. vlatně jsou na ní v pořádku jenom přední blatníky s podběhy a kapotou, všechno ostatní by se muselo měnit. A nejhorší je, že není kde začít - základ je totiž podlaha a ta je taky úplně mimo. Kromě toho to obnáší všechny ty díly sehnat a HLAVNĚ jde o tu práci. Znamenalo by to, že by tenhle stejšn minimálně půl roku nejezdil. A to se skutečně nevyplatí. Po třetím stejšnu, kterého jsem měl (Pusinka, Lomničák a Hrášek) už to pro mě přestává být srdeční záležitost. Mám to auto rád jako typ, ale než jezdit ve vraku, radši dám přednost jinému kousku před Pusinkou. Potřebuji auto, se kterým můžu jezdit každý den do práce a to už Pusinka skutečně není. Takže po čtyřech letech přišel i její poslední den a pokud jí nikdo nebude chtít (a objevily se i hlasy, že jde o kultovní stroj a měl by být zachován pro budoucí generace), půjde pravděpodobně do šrotu a nechám si z ní jenom ten věrný motor.

12. 4. 2003
Dnes tedy přestala Pusinka fyzicky existovat jako typ 1202. Odstrojili jsme ji, vyndali motor a těch několik málo ještě použitelných částí a pro zbylé torzo jsme poslali auto s drapákem. R. I. P. Měl jsem jí 4 roky a 3 měsíce, celkem 1535 dní. Z celé akce vznikla spousta fotek, časem se tu nějaké objeví.

Závěrečná likvidace proběhla ve dvou krocích: první bylo odstrojení auta až na torzo, druhý byl odtah do šrotu.

Krok číslo jedna se nám povedlo uskutečnit ve slušném čase 4 hodin, ale je pravda, že nebylo moc co odstrojovat. Sundaly se jenom chromy a přístrojová deska a pak všechno, co bylo pod přední kapotou + pár drobností. Začali jsme v deset ráno, skončili jsme ve dvě odpoledne. Pak jsme se naobědvali a dojeli si pro Koronera. Když jsme ho přivezli, ještě zatepla jsme do něj instalovali pohonné ústrojí z Pusinky a za tmy odtáhli její vrak na nedaleké nádraží. Tam stála týden a pak si pro ní přijeli chlapci z Kovošrotu. Celou operaci jsme zvládli za jediný den - zlikvidování jednoho auta a jeho vzkříšení v nové podobě. Dá se říct, že Koroner povstal z popela Pusinky jako bájný Fénix. Pusinka se tak opět mění na jiné auto - původně to byla Škoda 1200 STW, potom 1201 STW, následně 1202 STW a teď je z ní 1201 pohřební. Její kariéra pokračuje, motor, převodovka, doklady a značky jsou stále aktivní, změnila se jen vnější podoba. Ta se bohužel už nedá zapsat do technického průkazu. Uvažoval jsem, jestli novému autu nebudu i nadále říkat Pusinka, ale je natolik odlišné, že si zaslouží svojí vlastní bojovou přezdívku.

Zde končí kapitola Škoda 1202.


Historie mého STW   Otřesný příběh u Mírové pod Kozákovem