Matně jsme rozlišovali auta stará – to byly ty kraksny s blatníky. Za moderní auta jsme uznávali asi všechno počínaje minorem, snad i něco předválečného, jako Tatra 87. Hodnotu aut jsme ale posuzovali podle jejich nejvyšší rychlosti na tachometru, kterou jsme se snažili vyčíst nakukujíc na špičkách na přístrojovou desku. A sanitka, to už byl vlastně téměř osobák, navíc s tím tajemným kouzlem, že takovej auťák musel při záchraně lidských životů určitě dosahovat závratných rychlostí, jistě mnohem větších, než všechny jiné automobily. Proto taky, když nějaká úrazovka jela s kvílením kolem, přestali jsme si hrát a dohadovali jsme se, jestli tam ten někdo uvnitř ještě žije, anebo jestli už vezou jen mrtvolu...
Těsně předtím, než jsem měl jít do první třídy, utrpěl jsem ke konci prázdnin vážný úraz. Ten si vyžádal několikaměsíční pobyt v dětské úrazové nemocnici a následně další měsíce rehabilitací a lékařských procedur, než jsem se opět mohl postavit na nohy. Psal se rok 1958 a můj převoz mezi jednotlivými ústavy národního zdraví zajišťovaly převážně sanitky na bázi Škody 1102 „tudora“, nebo snad ještě něco staršího. Přestože jsem byl drobné dítě, vzpomínám si, že dostat i mně, dětského pacienta, na nosítkách dovnitř, byl dost náročný úkol i pro otrlého saniťáka; ten musel kromě síly disponovat i značnou obratností při manévrování s nosítky.
Když mne přivezli rozklepanou sanitou-tudorem před dům, obvykle se seběhla děcka z našeho bloku a s otevřenou pusou koukala, jak mě z útrob toho auta vytahují a přenášejí domů. Připadal jsem si strašně trapně: invalidé nepatřili mezi dětské vzory. Jo, ještě kdyby tak šlo o válečného invalidu, například ze slovenského národního povstání, nebo, řekněme, kdybych tak byl zraněn při potyčce s benderovci nebo nějakými podobnými záškodníky... Ale druhá světová, partyzáni i bandité, to už byla i tehdy tak vzdálená minulost, na kterou neměl, bohužel, nárok snad ani nikdo z našich rodičů.
Před jednou cestou z nemocnice domů mně zaskočilo velikánské překvapení: před špitálem na mně čekala zbrusu nová sanita Škoda „sedan“ 1200 nebo1201. Páni, to byla Amerika! Zadní dveře se otevíraly nahoru, spodní část dolu a nosítka i se mnou zajela dovnitř po jakýchsi kolejničkách jako drezína na nádraží. A toho proskleného prostoru a vybavení uvnitř. Však taky na nás při tom naloďování každý čuměl! A v tom byl ten problém... Auto se měkce a tiše rozjelo a než jsem se nadál, byli jsme před naším činžákem, kde se moje klíčící obavy naplnily: To, co se začalo sbíhat, už nebyly jen děcka z našeho a okolních domů, ale „přistání“ super-sanitky přitahovalo jako magnet další a další nezletilce hrající si až někde úplně na druhém konci ulice. Senzace pro všechny! Takže když se na motýlí způsob otevřela křídla zadních dveří, zdálo se mi, že na mně v němém úžasu zírá snad všechno, co bylo v té době poblíž. Určitě tam zkamenělo i pár dospělých, kteří se náhodou vykytovali kolem. Další hlavy byly nataženy z oken, no prostě hrůza. Byl jsem středobodem pozornosti celého světa! Styděl jsem se, jak snad nikdy v životě. Trochu se mi ulevilo, až mně na nosítkách přenesli za domovní vchod, odkud jsem ještě stačil zaregistrovat, jak se chumel děcek, které nás až sem doprovázel, vrací tryskem k sanitce-americe, aby si jí konečně zblízka prohlédlo - a hlavně – aby ti nejzvídavější mohli nakouknout dovnitř, jakou má na tom tachometru rychlost!!!
Příště, před dalšími převozy do nemocnice a domů jsem pak vždy naléhal na rodiče a zdravotníky, aby zařídili, že pro mne přijede ta nejstarší, nejoprýskanější a tudíž nejméně nápadná sanitka, jaká se jen v tehdejším vozovém parku mohla vyskytovat, ale hlavně, proboha, ať to není ta pozdvižení budící super moderní Amerika!
Vlastně jsem i tápal, jak se vůbec mužům zákona správně říká. Zkratku SNB i VB sice znal každý správný kluk, i co to znamená, ale když se někde mluvilo o "esenbácích", znělo to dost s despektem, to jsem vycítil. A to si určitě ti, v jejichž přítomnosti jsem se k takovým rozhovorům nachomejtnul, dávali pozor na obsah svých řečí... "Soudruh příslušník" bych asi ani při nejlepší vůli nedokázal proslabikovat. O "policajtech" se mluvilo mezi námi kluky nejčastěji, ale tak nějak jsem věděl, že to není správné, snad že se to ani nesmí. Tak jak se tedy říká policajtům VB? Doma se mírně podivili nad mými problémy, ale stejně mi žádné kloudné vysvětlení neposkytli, snad jen, že kdybych někdy něco od těchto složek potřeboval, tak s oslovením "pane strážníku" nic nezkazím.
Teď tam tedy na ulici stálo parádní pravé nefalšované policejní auto, tmavomodrý sedan kombi, s nádherným bílým pruhem s nápisem HLÍDKA VB elegantně olemovaným červenou linkou, a samozřejmě s respekt budícím číslem, začínající jediným písmenem B jako bezpečnost. Auto jsme okukovali opatrně a v dostatečném odstupu. Někdo řekl, že uvnitř je určitě vysílačka, co náš obdiv okamžitě zdvojnásobilo. A co teprve tachometr, na něm musí být super rychlost, řekl jiný. Asi mnohem větší, než na sanitce, napadlo někoho dalšího. Protože jsme ale měli k autu nepopsatelný respekt, nikdo se ani neodvážil přiblížit a nakouknout okýnkem dovnitř.
Hlídka VB tak zůstala i na dlouhou dobu poté pro nás tajemnou, fantazii stále provokující událostí, která naplňovala naše rozhovory mezi hrami na partyzány. Jeden z kluků přišel jednoho dne s omračující zprávou, že tento typ auta se prý už nevyrábí. V té době se asi již vyráběla nástupnická modelová řada 1202 - stejšn, ale odkud bychom mohli takovouto určitě tajnou informaci na naši nedůležité ulici vůbec vědět? Jisté je, že téměř najednou se většiny z nás zmocnila skličující obava: co budou policajti dělat, až se jim všechna auta "hlídka VB" rozbijí? "Už si viděl, ty vole, že by policajti rozbili auto?"- rozkřikl se pohoršeně nejsilnější a tím i nejchytřejší kluk na toho, kdo si na našem uličním fóru dovolil dříve než on vyslovit nahlas tuto závažnou myšlenku. "Tyto auta budou mít policajti furt, protože jsou to policejní auta!"- dodal ještě k posílení své pozice. Nikdo si mu již ten den na tak závažný argument neodvážil odporovat, ale pochybnost, jednou zasetá, na čem budou policajti jezdit, až někdy v daleké budoucnosti zub času opravdu jejich sedany rozhlodá, nás pronásledovala a tížila dál.
Šance dopátrat se pravdy se časem přece jen naskytla. To když nám ohlásili, že do naší třídy přijde na besedu okrskář súdruh Pražienka. Přestože posláním této události pro čtvrtou á i bé bylo zřejmě připomenout žákům nutnost dodržovat dopravní předpisy při jízdě na kole a při přecházení vozovky, a zatím nikoliv - vzhledem k nižšímu školnímu stupni - agitace do řad příslušníků ozbrojených sborů, měl jsem od této chvíle jasno: až vyrostu, budu policajtem! Samozřejmě, hlavně kvůli tomu ježdění autem. Taky jsem to rodičům hned po příchodu ze školy hrdě sdělil. Opatrně mně upozornili, že k tomu bych musel mít pořádnou sílu, protože bych musel například i přemoci zloděje, opilce nebo i ty chuligány v nočním lesoparku a ještě je i přivést do basy. A v tom byl kámen úrazu... Jako dítě jsem byl snad nejslabší a nejdrobnější ze třídy, po předchozím úrazu navíc částečně osvobozen od tělesné výchovy, takže argument o nevyhovující tělesné zdatnosti jsem sebekriticky musel uznat.
Ale což. V té době jsme byli se třídou na fantastickém filmu "Zpívající pudřenka". Bylo to o tom, jak jedna ženská - nepřátelská špiónka - měla v pudřence zamontovanou krátkovlnnou vysílačku, z níž rafinovaně, během jízdy na ruském kole na pouti v jednom městečku poblíž vojenských objektů lidové armády předávala špionážní zprávy dalším špionům, škodícím našemu lidově-demokratickému zřízení. Díky ostražitosti dětí, které si tohoto předchůdce mobilního telefonu všimly, se nakonec podařilo příslušníkům bezpečnostních sil po zběsilé honičce celou bandu špionských zloduchů pochytat. No a tady se už uplatňovala nejen síla - tu museli prokázat ti uniformovaní , zatímco já bych byl klidně mezi těmi detektivy, kteří ani nemuseli mít uniformu, ani se nemuseli s nikým prát. Takže, když budu lépe jíst a nevybírat si v jídle, cvičit judo nebo džiudžitsu, snad se mi moje představa o mém povolání naplní! Přispěl bych do vyřešení mnoha případů i tím, že už z těch filmů bych věděl, že policajti a ti dobří jezdí na sedanu, zatímco padouši na mercedesu, nebo něčem podobném, přičemž stejně jim to nakonec není k ničemu platné. Našim autům žádné západní auto neujede!
A tak ještě na závěr jeden z vtipů z té doby: "Co je to exteriér? To je krycí název foxteriéra, pracujícího na našem území pro západoněmeckou rozvědku".
Naše auta spolu s mezinárodními úspěchy našich fotbalistů, hokejistů, krasobruslařů a dalších sportovců tak formovaly hrdost k naší vlasti více než cokoliv jiného. Stejně jsme byli nejlepší, i když nám často ve světě nepřáli! A hlavně, kdo z našich společníků z "tábora míru" uměl vyrábět tak fantastické automobily? Nebo i ty naše pěkné a ideální espézetky, zatímco ty cizí byly jedna trapnější než druhá, včetně těch západních, no hrůza!
Sedan, i když se v té době už nevyráběl, patřil stále k tomu, na co jsme mohli být pyšni. Už i proto, že až do zahájení výroby embéčka v roce 1964 to byl náš jediný moderní osobák se čtyřmi dveřmi, nepočítáme-li prakticky nedostupnou Tatru 603: nová stála 105.000,- Kčs, ale stejně byla jen pro podniky a na bilanční příděl, čemuž jsem nerozuměl, ale znělo to učeně. Případný zájemce o domácí čtyřdvéřák tak mohl vzít zavděk stárnoucím, ale pořád starým dobrým sedanem. Však taky ti co jej měli, dokázali z této výhody vytěžit z nouze ctnost: "V životě bych nechtěl jiné auto než tohoto pohodlného sedana" - dušovali se. V takových chvílích jsem jim dával za pravdu i já, a to proto, že sedan se mi prostě líbil. Vyzařovala z něho jistá majestátnost, a určitě by jej měla ráda i britská královna, kdyby mohla.
V roce 1955 zadalo nové vedení úkol modifikovat Pobjedu i do verze kabriolet, a to nikoliv pro účely oficiálních parád (na to byly ZIS-y), ale prý pro oddych a zábavu pracujících(!). Věc neslýchaná, neboť až do té doby měly kabriolety (kromě válečných trofejních kusů) ideologickou nálepku buržujské prostopášnosti, neslučitelnou s morálním profilem budovatele komunismu. Konstruktérským problémem - podobně jako i při stejném záměru se sedanem - však bylo, jak zajistit dostatečnou tuhost karoserie. Řešení, vydávané za originální, se nakonec našlo: od šípovitého čelního skla se dozadu stahovala jen vrchní plátěná střecha, přičemž boky všech čtyř dveří zůstávaly i s okenními rámy protaženy nahoru jako původně. Kdo ví, jak by náš sedan vypadal, kdyby se na něj pokusila Škodovka aplikovat sovětský vzor a la Pobjeda-kabriolet.
Možná, že by se dalších technických i "společenských" podobností mezi sedanem a Pobjedou dalo najít víc, např. její stejná maximální rychlost 105 km/h (avšak při obsahu 2111 ccm!). Jedna okolnost stojí také za zmínku: fandové Pobjedy v Rusku jsou do tohoto auta zažraní jako do ničeho jiného, na Pobjedu nedaj dopustit, a na svých webových stránkách prezentují neuvěřitelné story dokonale renovovaných kusů, spolu s ještě neuvěřitelnějšími vyznáními své lásky k tomuto autu.
Vraťme se však do dětských let, pokusím se ještě porovnat moje tehdejší vzpomínky na oba auťáky. Zatímco sedan na mně vyzařoval, kromě již popsaného, jakousi moudrost a laskavost, Pobjeda svým přihrblým vzezřením a dravčím zobákem evokovala cosi ježibabího. Přímá zkušenost se však materializovala do ještě horší podoby, a to když jsme tím autem jeli s jedněmi známými na výlet: houpavé kolébání a prosakující pach benzínu mi po pár kilometrech jízdy v Pobjedě způsobily prudké zvracení. Moc platné nebylo ani to, že příště jsem si vymínil sedět vepředu (tehdy se to mohlo), kde to tak nehoupalo. Záchvat zvracení nedal ani teď na sebe dlouho čekat, přičemž, jak jsem se dlouho přemáhal, o to později jsem začal stahovat přední okýnko... Než řidič stihl zastavit, schytali to cestující vzadu pěkně z venku i zevnitř. Po návratu domů spráskla babička ruce a já se jen snažil vysvětlit, že to není moje vina, ale že za to může ta pa-běda!
A bylo na čas po výletech.